Synagoga Turnov

27. ledna si připomínáme i Mezinárodní den památky obětí holocaustu. 27. ledna roku 1945 byl Rudou armádou pod vedením I. V. Koněva osvobozen nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz – Birkenau (Osvětim – Březinka). Tento den má připomínat utrpení přibližně šesti milionů Židů a dalších nevinných obětí v době holokaustu za druhé světové války.

Každoročně se konala v Turnově v lednu vzpomínková akce. Současná situace ale není pořádání akcí nakloněna. Je však nutné si připomínat „zlo“, které bylo, a nezapomenout.

„20. století bylo stoletím neuvěřitelných proměn, změn a kotrmelců, které během let zašly! Války byly, jsou a budou. Ve válce však obě strany mají šance. Když ne zvítězit, tak alespoň se bránit. V Osvětimi, Terezíně, Kalymě, Katyni… Iráku nebo Číně, šance se nedávají nikomu. Lidé se likvidují s jediným cílem – zavraždit! Není to zrůdnost? Likvidace milionů bezbranných lidských bytostí je výsadou dvacátého století.“

To nejsou moje slova, ale slova paní Olgy Nazarevičové, které jsem jako studentka v Praze pomáhala s úklidem a domácností. I po studiu jsem za ní jezdila, rády jsme si spolu povídaly a také jsme si dopisovaly. Jednou, to již na tom nebyla zdravotně moc dobře, jsme se dostaly i na téma druhé světové války. Dodnes si pamatuji na její slova: „Co vy mladí víte o válce.“ A dala mně na stroji psaný text. Byly to tři „momentky“ z „filmu“ jejího života, odehrávající se v Bělorusku a střední Asii za druhé světové války, ve kterých vypráví, co musela s malým synkem prožít, co vše museli vydržet, když utíkali z Polska před Němci… Při čtení bylo pro mě i ostatní, kterým jsem její „vzpomínky“ půjčila, těžko představitelné, co všechno a jaké hrůzy přežila.

Svůj doslov ke svým vzpomínkám končí slovy: „Jsem slepencem slovanských národností. V útlém dětství jsem žila na Ukrajině. V dospívání jsem byla vychovávána v polské rodině a v polské škole, bydlela na Litvě, v Bělorusi a Volyni. Vdala jsem se za Čecha do Prahy… Není proto v mém lexikonu povýšeného: „My Češi, my Rusové, my Poláci“. Pozná-li člověk svébytnost a kulturu jiných národů, nemůže být šovinistou.

Snad právě proto jsou mně osudy slovanských národů tak blízké, a tak dychtivě je sleduji. Jsem šťastná, že Slované – a nejen oni – se vymaňují ze sevření totality. Často slyším u nás škemrání pochybovačů, chamtivců a dezorientovaných. Jediným lékem pro ně je uvědomit si hrůzy, které doufejme pominuly nenávratně, věřit a bránit se před pesimismem. V životě, který žijeme, a v přírodě kolem nás je pořád ještě možnost najít smysl a krásu. Jen se naučit dívat a vnímat. Právě proto končím díkuvzdáním můj doslov:
Děkuji Ti, Všemohoucí, za život.
Děkuji Ti, že mé uši slyšely nejen hřmění děl, ale i ptačí zpěv a hudbu Chopinovu.
Děkuji Ti, že jsi dovolil mým očím vidět nejen ohavnosti našeho života, ale i krásu kvetoucího jara.
Děkuji Ti, že jsi nechal mé srdce hodně trpěti, ale také vroucně milovati.
Děkuji Ti, že jsi mě provedl hrůzou a zoufalstvím, a přece vrátil mé duši naději a klid.
Děkuji Ti, že se smím těšit ze života.“

Nyní žijeme v 21. století… Na to, co se odehrálo ve 20. století, nesmíme zapomenout.