Synagoga Turnov

Katherine, mohu vás poprosit, abyste se nám představila a přiblížila nám, jak jste příbuzná s Epsteinovými?

Velmi ráda. Jmenuji se Katherine Kral, jsem z USA a jsem spřízněná s rodinou Epstein přes mojí pra- prababičku, která se jmenovala Bedřiška Epstein. Bedřiška si vzala Alberta Kleiner-Steinera, který vlastnil obchod s lihovinami, a měli spolu čtyři děti. Bedřiška zemřela ještě před holokaustem a byla pochována na hřbitově v pražských Strašnicích. Můj prapradědeček Albert také zemřel před holokaustem a byl pochován v Teplicích. Dcera Bedřišky a Alberta, moje prababička, se jmenovala Albine Kleiner. Albine byla poslána do USA, jelikož se zamilovala do svého bratrance, což bylo samozřejmě špatné. Bohužel si nepamatuji přesně, který rok jí tam poslali, ale vím, že odcestovala ještě před holokaustem.  

Takže ji zachránila láska, můžeme to tak říci, že?

Ano, samozřejmě to bylo špatně, ale v konečném důsledku jí to pomohlo přežít.

Víte, u koho bydlela, když poprvé přijela do Spojených států?

Hned po příjezdu do Států se ubytovala u sestřenice ve Wisconsinu, odkud se později přestěhovala do Chicaga, kde založila rodinu. 

Vy tedy pocházíte z Chicaga?

Ne, já už jsem vyrostla ve státě Missouri. Bydleli jsme s rodiči blízko města st. Louis.

Katherine mi na obrázku ukazuje dívku a vykládá mi o ní.

Toto je prababiččina sestra Emily, provdaná Dombi, která přežila holokaust. Tohle jsou doklady k transportu, které musela nosit s sebou. Emily byla v terezínském koncentračním táboře. Před deportací byla ženou v domácnosti a zároveň pracovala v továrně. Měla syna a dceru, dcera Alžběta zemřela v Auschwitz, ale její syn Ernest přežil a emigroval spolu s Emily do New Jersey v roce 1946. Ernest nás navštěvoval ještě, když jsem byla malá, trochu si na něho pamatuji. Také podal rozhovor pro Národní muzeum holokaustu ve Washingtonu.

Katherine pokračuje ve vyprávění a ukazuje mi další fotografie Emily s rodinou, z doby před holokaustem.

Jak jsem již říkala, ještě spolu s Emily přežil její syn Ernest, bohužel nevím, co se stalo s jejím manželem Františkem Dombi, který se živil jako kočovný hudebník.

Prababiččin bratr Rudolf zemřel s manželkou a synem v koncentračním táboře, přežila pouze jejich dcera Lili Irene.

Druhý bratr Victor s manželkou také zemřeli v koncentračním táboře.

Je krásné, že máte staré fotografie a můžete se podívat, jak vaši předci vypadali. Vidíte se v někom z nich? 

Ano, za fotky jsem vděčná, protože mi pomohou představit si tu dobu a je úžasné vidět, jak vypadali. Ale myslím, že jim moc podobná nejsem, směje se, spíš se podobám druhé straně rodiny, kde mám německé předky.

Katherine, jak se vlastně cítíte, když procházíte kolem Epsteinovy vily?

Cítím tíhu a zvláštní klid dohromady a mívám z toho husí kůži, když si uvědomím, že tu před lety žili své životy.

Teď trošku odbočím a zeptám se, jak vlastně vnímáte Česko, české tradice, kuchyni?

Mám Česko ráda a mám ráda české tradice, bohužel v tomto směru mám ještě mezery…Když za námi přijeli příbuzní z Česka, vždy jsme měli koláčky a ty jsou moc dobré. Teď jsem tu počtvrté a doufám, že to tu budu mít za pár let čas procestovat a poznat.

Máte v Česku rodinu, nebo někoho, za kým jezdíte?

Ano, z otcovy (Král) strany rodiny mám příbuzné v Praze, udržuji s nimi kontakt a sestřenici Terezu navštívím tento pátek.

Je dobře, že máte za kým jezdit.

Ano, je to skvělé, a nejen kvůli návštěvám. Máte někoho, kdo vám pomůže. Třeba minule mi ujel vlak, byla jsem trochu vystrašená, tak jsem zavolala sestřenici a ona mě uklidnila a dojela pro mě.

Katherine, je něco, co vás na Česku a Češích zaráží, nebo naopak těší?

Hm, všichni mi přijdou velmi vstřícní, zvláště pak když uvidí mé příjmení a vidí, že jsem s Českem nějak spojená. Já jsem ze středozápadu USA, hodně se usmívám a všimla jsem si, že Češi se zase tolik neusmívají, proto si myslím, že odhadnou, že nejsem odsud, protože já se usmívám pořád.

Máte děti? Podporuje vás rodina v cestování do Česka a pátrání po rodinné historii?

Mám jednoho syna, samozřejmě mě podporuje, ale samotného ho to až zase tolik nezajímá.

Rodiče již bohužel nemám, když mi bylo 19, oba zahynuli při autonehodě a víte, když jsem je ztratila, bylo pro mě důležité začít pátrat po svých předcích a napojit se tak na minulost rodiny. Moje babička Eva cestovala mezi USA a Československem v 60. letech minulého století a všechny tyto dokumenty měla ona. Když zemřela, každý z rodiny věděl, že půjdou tyto dokumenty ke mně, že mě velmi zajímá rodinná historie.

Jsem ze čtyř dětí, mám dvě sestry a jednoho bratra. Sestry také jednou chtějí navštívit Česko, teď ale mají malé děti, takže chtějí počkat, až vyrostou. No a synovci a neteře se sem také chtějí podívat. Je tu velká šance, že někdo z rodiny pro to bude stejně zapálený jako já, a tak budu moci všechny dokumenty zase předat dál.

To je velmi důležité, předávat dokumenty a vzpomínky dalším generacím, jen tak se mohou udržet v povědomí.

Ano, je to důležité, proto jsem ráda, že o to mají zájem. Říkala jsem jim, že až budou dost staří, můžou jet se mnou, ale budou si to muset zaplatit sami, protože je to hodně peněz. A prý s tím souhlasí.

Směje se

Katherine, co jiného mimo Prahu ještě hodláte navštívit?

Včera jsem navštívila Teplice, a snažila jsem se najít ten lihovinový obchůdek, bohužel neúspěšně. Ale zkusím ho najít příště. Tady v Turnově se chci podívat na židovský hřbitov a najít hroby mých předků. Zítra se chci porozhlédnout po městě a koupit nějaké dárečky. V pátek se chystám za příbuznými do Prahy.

Zapomněla jsem se vás vlastně zeptat, jaké je vaše vyznání, jste židovka?

Ne, jen moji předkové. Moje babička Eva chodila do katolického kostela v St. Louis. Otec byl katolík a moje maminka byla luteránka, takže i já jsem protestanského vyznání.

Vypátrala jste ještě něco dalšího z rodinné historie, než co jste našla v dokumentech vaší babičky?

Ano, objevila jsem dalšího člena rodiny, který přežil, a to dceru Rudolfa a Hedviky Lili, která zemřela v Tel Avivu v roce 2004, bohužel jsem ji vypátrala až po její smrti. Jsem však v kontaktu s její dcerou Rachel a plánujeme, že se navzájem navštívíme. Rachel mi vyprávěla, jak Lili a její manžel přežili. Byli na dovolené v Egyptě, a když dostali zprávu, že nacisté napadli Česko, rozhodli se zůstat a nevrátili se zpátky.

Když jsem se dozvídala o osudech předků, napadlo mě, jaká je to náhoda, že jsem vůbec na světě. Kdyby se praprababička nezamilovala a neposlali ji pryč, patrně bych tu dnes nebyla. Záleží opravdu na maličkostech. Je to neskutečné.

Autor rozhovoru: Lucie Rulcová